Neratovská inspirace

Kdysi přicházeli do Neratova v Orlických horách lidé, kteří věřili, že je uzdraví zdejší soška Panny Marie a voda z pramene, jenž dodnes vyvěrá u kostela. Tento barokní chrám vznikl v první polovině 18. století právě kvůli tisícům poutníků. V roce 1945 vyhořel – plameny jej pohltily po zásahu ruské střely. Pak kostel dlouhá desetiletí chátral a před zánikem stála i celá pohraniční obec. Od roku 1992 se ale všechno začalo obracet k lepšímu.

Život do vsi vrátil Josef Suchár, charismatický kněz a vizionář. Založil Sdružení Neratov a spolu s komunitou stejně smýšlejících lidí navrací obci život. Poničenému poutnímu místu, jehož historie sahá do 17. století, se snaží dát nový rozměr – smíření s minulostí i s jinakostí. Společně s hendikepovanými lidmi postupně obnovili vysídlenou vesnici. Opravili kostel, domy, hospodu, obchod... Založili chráněné dílny, časem zřídili speciální školu pro děti s mentálním postižením a postavili ubytovnu pro nové návštěvníky.

Těch sem přichází čím dál víc. Ať už na výlet za zázrakem nebo za inspirací, které je tu víc než dost. Na kdysi zapomenutém místě s rozpadlými domy, kde žili v roce 1989 pouze dva lidé, se podařilo vybudovat ekonomicky soběstačné dílny a pivovar. Inspirativní je i celkový přístup Neratovských k sociálnímu podnikání a jeho financování, se kterým jim už od roku 2014 pomáhá Česká spořitelna.

Příběh faráře Josefa Suchára

Poprvé Neratov uviděl někdy v polovině osmdesátých let jako tajně vysvěcený kněz, který poblíž chystal tábor pro děti. V pohraniční krajině na jednom z mnoha kopců stála na první pohled zřícenina až pohádkového hradu, kterým prorůstaly stromy. Stavba jako by volala o pomoc... Mystický zážitek podtrhlo poznání, že se vlastně jedná o kostel.

Za pár let, už ve svobodné zemi, se řízením osudu stal farářem většiny farností v Orlických horách, tudíž se ocitl opět před hlínou zaplněnou ruinou s propadlými klenbami. Přišel čas naplnit slib a odepsanou stavbu zachránit – a s ní možná i vysídlenou vesnici. Oslovil proto několik rodin chalupářů z okolí s žádostí o pomoc. Společně ještě s bezdomovci, o které se v té době staral, kostel vyklidili a postupně opravili, aby obnovili kdysi tak slavné poutní místo.

Tak se zrodila myšlenka Sdružení Neratov, která s sebou nese výstavbu a provozování zařízení pro potřebné. Těmi jsou mnohými lidmi odepsaní dospělí a děti s mentálním i jiným postižením. Spontánně vzniká společenství těch, kdo pomáhají, a hendikepovaných, kteří zde našli chráněné bydlení, speciální školu i práci. Noví vesničané postupně zapouštějí své kořeny, začala se opět konat pouť, také koncerty a divadelní festival. Těžko uvěřit, že ještě nedávno tu byly jen zbytky vysídlené obce.

Když jsme sem přišli, tak tady nebylo prakticky nic

Rodné sestry Jana Němcová a Marie Malíková jezdívaly z Prahy do Neratova dlouhá léta jen na chalupu, až je v roce 1991 oslovil nový kněz, který vypadal mimo kostel na první pohled spíš jako myslivec než farář.

Sezval je na menší brigádu, ze které se stala týdenní akce. Pracovali s dalšími dobrovolníky od rána do večera, ale výsledek stál to za to. Stovky kubíků vyvezené zeminy a sutě obnažily torzo barokního kostela připraveného tak pro první mši po velmi dlouhé době.

Do roka se rodiny obou sester do zpustlého Neratova přestěhovaly natrvalo a s nimi během krátké doby dohromady 17 dětí, z nichž více než třetinu s mentálním postižením měly v pěstounské péči. Kromě ruiny kostela a polorozpadlých domů tam nebylo prakticky nic. Jen vybydlená škola, kam se nastěhovali a která byla první z budov k rekonstrukci.

Ale společenství se rychle rozrůstá o další starší děti i dospělé, kteří neměli žádné rodinné zázemí. „Neratov jsme budovali společně. Snažili jsme se jim pomáhat, ale i oni pomáhali nám. Nechtěli jsme být ústav, nýbrž aby zůstávaly zachovány rodinné vazby,“ říká dnes už mnohonásobná babička Marie, která se stala náhradní maminkou nebo aspoň tetou pro mnohé z příchozích dětí.

Péče o hendikepované klienty a jejich vzdělávání přivádí do obce další nové obyvatele. Dnes jich zde trvale žije už téměř 70. Vznikají nové vztahy, strojí se zde svatby a křtí se narozené děti. Neratov se stal opravdovým domovem, odkud se odjíždí jen na chvilku vyřídit to nejnutnější. Protože lidé se zde navzájem potřebují.

Rodiny Jany Němcové a Marie Malíkové jezdily do Neratova jako chalupáři od dětství. Když je v roce 1990 oslovil nový kněz, vypadal mimo kostel na první pohled spíš jako myslivec než farář. Sezval je na menší brigádu, ze které se stala týdenní akce. Dělali od rána do večera. Ale stálo to za to. Vyvezené stovky kubíků zeminy a sutě obnažily torzo barokního kostela připraveného tak pro první mši po velmi dlouhé době.

Proměny neratovského kostela

Osudy obyvatel Neratova jsou už od 16. století do značné míry spjaty se zdejším chrámem. Malý protestantský kostelík se časem změní v poutní katolický chrám Nanebevzetí Panny Marie, do kterého se nakonec trefí opilý ruský voják pancéřovou pěstí, aby symbolicky zahájil divoký poválečný odsun téměř dvou tisíc Sudeťáků. Jen zázrakem nedojde k nařízené demolici. Kostel stojí dál, aby mohl do opuštěné vesnice přivábit nový život.

Nikdo není zbytečný

Neratov je nepomíjejícím příběhem o naději, která přetrvává v dobré myšlence poryvům osudu navzdory. Krásné místo v malebné krajině se na čas stává chloubou celého kraje, aby pak téměř zaniklo s poválečným vykořeněním. A poté znovu ožívá na principu smíření a vzájemné pomoci.

Dokazuje, že stojí za to zajímat se o lidi s hendikepem a pomoci jim, aby společně s námi mohli něco dělat. Zachraňujeme tím i sami sebe. Jak říká farář Josef Suchár: „Jsou to právě oni, kdo nám pomáhá trochu zpomalit, abychom mohli vidět i tu kapku rosy na květině v příkopě. Nikdo není zbytečný. O tom je Neratov.“